Jak s dětmi projít časem Dušiček?

Smrt, umírání, konečnost a smysl vlastního života…

Možná si říkáte, že tohle s dětma fakt řešit nechcete.

Těžká a hluboká témata, které s sebou podzim přirozeně nese.

Dobře si vzpomínám, jak moc mě bolely otázky „maminko a kdy umřeš? A slib mi, že to nebude dřív než já“. Co na to říct malé holčičce, která usedavě pláče a ty vidíš její zoufalou touhu po jistotě, kterou jí dát nemůžeš?
Nelhala jsem jí.

Trvalo nám docela dlouho, než jsme si to obě v sobě zpracovaly a pak pozvaly Smrt do života. Přetavily jsme smutek v záměr mít se spolu hezky a užít si to, dokud se máme. A doufáme, že to tak bude co nejdéle.

Kořeny, síla rodu, uctění předků, uzemnění, zpomalení, smíření a odpuštění. Tohle zní možná o něco přístupněji.

Několik let uplynulo, než jsem si na Dušičkový rituál doma s dětmi troufla. Loni to ale bylo moc fajn, tak některé nápady posílám dál.

7 osvědčených tipů pro vaši inspiraci:

Uctění předků

Vytvořte si domácí oltářek v podzimních barvách. Přidejte šípky, barevné listy, vydlabané
dýně. Doprostřed dejte svíčku a kolem naskládejte fotky těch, na které chcete s dětmi
zavzpomínat. Můžete přidat nějaké předměty, které s nimi máte spojené (hrneček po
babičce, nůž od dědečka, dopis nebo vzkaz).
A pak si s dětmi o těch, kteří tu už nejsou s námi, povídejte. Jak kdo vypadal, co rád dělal, co
pro vás znamenal, jaký byl.
U nás si s dětmi na počest babičky říkáme vtipy – ona je vytahovala na každé rodinné akci 🙂 a vyprávíme strašidelné příběhy z války, které nám vždycky povídal můj dědeček při zdlouhavém trhání rybízu do výkupny ovoce.

Rodokmen

Pozvěte (pra) babičky, dědečky a dejte jim za úkol přinést s sebou staré fotky s jejich rodinami. A pak poslouchejte a vytvořte si s dětmi jednoduchý strom předků. Zaznamenejte, kdo byl kdo, jakou měl práci, kolik měl dětí nebo cokoliv, co vás a děti zajímá.
Všímejte si, co v té době bylo běžné, jak se tehdy žilo, jaké oblečení se nosilo. Pro naše děti bylo zážitkem už jen vyprávění o tom, jak jejich dědeček chodil za mlada telefonovat
babičce na poštu nebo já svému muži do telefonní budky 🙂 :).

Kosti

Upečte si tradiční dušičkové pečivo ve tvaru kostí. Dříve lidé věřili, že duše mrtvých se v určitý čas vracejí na zem. Pečivo tak bylo darem těmto duším a zároveň úplatkem, aby mrtví zůstali jen na vykázaných místech.
Recept třeba tady >> pekarnomanie a tady >> dusickove-pecivo

Darujte zemřelým jablko anebo jim vytvořte mandalu

Vyberte to nejkrásnější jablíčko a zahrabejte / položte jej na zahradě jako pokrm pro milované duše. Nechte děti naaranžovat nasbírané přírodniny (barevné lístky, oříšky, žaludy, šípky) do nějakého obrazce. Doma nebo venku v přírodě.

Pusťte to pryč

S dětmi si můžete na papír nakreslit/ napsat to, co už vám neslouží a nechcete si brát s sebou dál do další části roku. 

Jaké myšlenky, pocity a události to jsou?
Ideálně spálit na ohni, nebo v kamnech. Poslouží i svíčka.

Pozvěte předky ke společnému stolu

Připravte si večeři, zapalte svíčky a starším dětem můžete přečíst kousek vyprávění Evy Francové a navodit tak trochu tajemnou atmosféru.
„V tento den se stěny mezi světy ztenčují, pro mnohé lidi jsou průhledné. Je to čas kouzel, kdy přestávají platit zákony času a prostoru. V našem světě se všechno ukládá ke spánku, ve světě duchů a nehmotných bytostí je rušno. Naši mrtví nás v tento čas navštěvují a zkoumají, zda jsme na sebe nezapomněli. Dnes je den, kdy je možné a dokonce nutné napojit se na své předky, na dlouhou linii našeho rodu. Nezamykejte dveře a přidejte ke stolu pár židlí, oni přijdou…“ .

Společně si pak můžete s dětmi povídat o tom, jak tohle vnímají ony, čemu kdo z vás věří, jak se díváte na život a život po životě…

Když jsem byla malá, měla jsem Dušičky spojené s tím, že se muselo gruntovat na hřbitově a pak i doma na návštěvy. Ty pak přivezly kokina, takže dobrý 🙂 :).
Naše babička ale vždycky prohlašovala, že ona na hřbitově a v hrobě nebude, ať ho nikdo z nás nemusí uklízet. Právě ona mě inspirovala mluvit s dětmi i o posledních věcech a maminka zase tím, že respektovala a splnila také tohle přání své maminky.

Dneska mám ten Dušičkový čas ráda. 

Trochu sychravo, mlha, vítr, teplo u kamen a příležitost zabrzdit. Zamýšlím se nad tím, co si v sobě nesu od svých předků. Co z toho mému příběhu vůbec neprospívá a klidně to můžu pustit a za co jsem naopak vděčná.

Nacházím a učím se vidět souvislosti mezi přijetím koloběhu roku a podzimu v lidském životě.

Období Dušiček přirozeně ukazuje, že je třeba vzít na vědomí, 

že všechno v životě jednou končí. 

A tohle pak dává jiný, hlubší rozměr životu.
Vzhůru dovnitř a k sobě!