Když jsme si tak v lednu spolu s dětmi sdíleli, co bychom si rádi pozvali do života, od dcer zaznělo více cestování a dobrodružství. Já jsem si zas přála lehkost a více plynutí s životem. Chvíli potom jsem se dozvěděla, že pokud chceme začít dělat věci jinak a něco v životě změnit, je třeba jinak myslet.
Každý den pořád to samé.
Dospělí, kterým je 30 let a více, mají prý 90 % myšlenek stejných
a dělají pořád ty stejné věci.
Další nakopávačka byl článek od Stáni Stiborové, která psala o tom, jak je třeba poslouchat svůj vnitřní kompas a rozpoznat ho od emocí a myšlenek a nenechat se jimi strhnout zpět. A že ideální příležitost nebude nikdy.
Ok, beru si to k srdci. Raději to hned sděluji k dětem a mám jistotu, že mi to ve všech možných situacích mého zakolísání, budou připomínat.
Toulání miluju
Jedna z věcí, co mám v životě opravdu ráda, je vzít si batoh na záda a vyrazit na hory.
Ideálně na hory bez lidí. Vařit na ohni a spát pod širákem. Kdysi (myslím v době bez dětí) to bylo prosté. Prostě jsme se sbalili a šli. Jenže pak přišly děti a objektivní důvody mého muže, že v létě nepůjdeme, neboť je horko, hrozí bouřky, děti nic neujdou a my je neuneseme a co že z toho jako budeme mít.
Nevzdala jsem to a vyráželi jsme teda na podzim, venku nula, všude bahno, brzo tma, ale v dětech tento způsob turistiky vyvolal nadšení.
Super, mám parťáky.
Pak se narodila 4. dcerka a můj milý muž považoval za čiré bláznovství nad vandrem jen přemýšlet. A tak jsem rozhodla vyrazit sama. Výzva jako hrom.
Poprvé sama s dětmi.
Jdeme bez stanu, jen s celtama, vařit budeme na ohni, bez mapy (stejně by mi nepomohla). Za to s kočárkem.
Ano, já, co jsem odnosila všechny děti v šátku a ergu, táhnu do divočiny kočárek.
Za tento nápad, který se osvědčil jako skvělý, děkuji mému bratrovi. Ten mi taky dodal potřebnou odvahu slovy, „však když to nepůjde, někde ho tam necháš.“ Nenechala, vezlo se na něm buď batole, nebo batoh. Jako ano, přes bažiny jsme ho vláčely a do krpálů ho táhl pes.
Nosítko jsem měla samozřejmě taky, naše Mariánka totiž moc nechodí. Teda skoro vůbec. Jedině ve skalnatých terénech s řetězy se dostává do chodícího rauše.
Pochodové tempo bylo mírné, jídla málo (dojídaly jsme se smrkovými výhonky a bukovým listím). Hlavní menu byla čočka ve dvou barevných variacích bez soli, kterou jsem amatérsky nechala doma.
Ale stálo to za to.
Bílé hvězdnaté noci, vyhřívání na skalách, stavění přístřešku a celé to nepopsatelné bytí na cestě. Teď a tady.
Jsem neskutečně vděčná, že jsem sebrala odvahu a šla. Píšu to jako povzbuzení pro nás všechny k tomu, abychom ten svůj vnitřní kompas poslouchali ještě víc a vykročili z toho, na co jsme zvyklí.
Růst a dobrodružství začíná za komfortní zónou.
A čas žít takový život, jaký chceme, je právě teď.
PS: Fotky aktuální nejsou, foceno před pár lety a jen se třemi dětmi.
Jmenuji se Jitka Sedláčková, jsem pedagožka, maminka 4 dcerek. Mou vášní je koloběh a rytmus roku, tradice a rituály. Před deseti lety jsem se s rodinou přestěhovala z paneláku ve městě do vysněné dřevěnice se zahradou a sadem na konci údolí. Změnila jsem povolání učitelky, protože mi už nedávalo smysl a spolu s dětmi procházíme cestu domácího sebeřízeného vzdělávání. Vymýšlím také metodické materiály a hry pro učitele (na téma zdravé stravování a vaření).A s vděčností žasnu, jak se mi můj život poskládal. Ráda se toulám krajinou, vařím, pěstuji zeleninu na zahrádce a sbírám bylinky a někdy nedělám vůbec nic.