Tipy na to, jak si vyrobit skřítka v lese a jak ze stavění domečků vytvořit celoroční rituál
Domečky máme za humny.
Když jsme se před 10 lety přestěhovali z města na polosamotu a prozkoumávali naše nové okolí, jedno místo za humny jsme si pojmenovali *U skřítků*. A už to tak zůstalo.
Je to teplá, jižní stráň u lesa, s jalovcem a mateřídouškou. Místo, kam jsem chodila léčit děti sluncem, když už jsem to s marody doma nemohla vydržet. Místo, kde se chodíme vyhřívat v předjaří, protože všude okolo je ještě sníh. Tehdy malinké borovice od té doby pořádně povyrostly, ale domečky stojí dál.
Proč se kouří z chaloupky?
Můj brácha si zase s nejstarší dcerkou vytvořili celé kamenné skřítčí městečko. Každé jaro, když se tam poprvé po zimě vypravili, donesli hromadu kamení a stavěli. Jeden domeček je hliněný a má uvnitř pícku, ve které se dá topit a přikládat malé klacíky.
Jak vyrobit skřítka jen z toho, co je v lese?
Skřítka ze smrkové šišky mě naučila moje maminka a já to pak zase učila své děti a děti v lesní školce. Je to prosté. Smrková šiška jako tělo, 4 větvičky jako nohy a ruce. A pak už je to na vás a dětech. Mech, tráva jako vlasy, kamínky, bobulky jako oči a nos.
Od jara do podzimu
Našim dětem se líbilo, že se k rozestavěným domečkům pro své skřítky mohly *pravidelně vracet*. Na zimu jim domečky zateplovaly, dělaly zásoby jídla a dřeva, chodily kontrolovat, jestli chaloupka přežila sněžení, vítr a déšť.
Na jaře skřítky budily po dlouhém spánku, stavěly zahrádky, zařizovaly jim to vevnitř, v létě skřítkům nosily lesní ovoce a sušily bylinky.
V lesní školce jsme na podzim s oblibou *uspávali skřítky s lucerničkami*, ukládali je do postýlek a zamykali zahrádku.
Se skřítky si naše děti, když byly menší, rády hrály na obchod. Vytvořili jsme si prodejničku, pultík z větviček a kůry a na něj vyrovnali „zboží“.
Jahody v kontryhelovém listu, uschlou pupavu, jalovčinky, pýchavku, kamínky… A hra mohla začít .
Klíč k lesu
Úplně malinké děti v lesním klubu nadchlo otevírání a *zamykání lesní brány*, vždy, když jsme šli ke skřítčím domečkům. Když jsme objevili jsme bránu do lesa (třeba průchod mezi stromy) tajemným klackem nebo kapradím jsme odemykali pomyslný zámek a šeptali: *„otevírám, otevírám les, aby sem nikdo nevlezl“*. Stejně jsme i zamykali a loučili se s lesem.
Děti to zbožňovaly.
Možná, že právě ta *chvilka ztišení* a zklidnění, troška tajemné atmosféry jim pomohla krásně se naladit na hru v lese. (Jako jo, občas byl trochu boj, kterým klackem budeme odemykat a který je ten naprosto nejlepší, někdy tedy odemykali všichni tím svým ).
Obliba stavění domečků v lese je známá, ale docela mě pobavilo a překvapilo, když mi můj muž sdělil, že to bavilo i sedmáky na školním výletě.
Jmenuji se Jitka Sedláčková, jsem pedagožka, maminka 4 dcerek. Mou vášní je koloběh a rytmus roku, tradice a rituály. Před deseti lety jsem se s rodinou přestěhovala z paneláku ve městě do vysněné dřevěnice se zahradou a sadem na konci údolí. Změnila jsem povolání učitelky, protože mi už nedávalo smysl a spolu s dětmi procházíme cestu domácího sebeřízeného vzdělávání. Vymýšlím také metodické materiály a hry pro učitele (na téma zdravé stravování a vaření).A s vděčností žasnu, jak se mi můj život poskládal. Ráda se toulám krajinou, vařím, pěstuji zeleninu na zahrádce a sbírám bylinky a někdy nedělám vůbec nic.